Kalendář

Po Út St Čt So Ne
26 27 28 29 30 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31 1 2 3 4 5 6

Datum a čas

Dnes je sobota, 15. 12. 2018, 11:07:08

Navigace

Obsah

Pověsti

Proč název Dívčí Kámen?

Proč se Dívčí Kámen jmenuje Dívčí Kámen? Faktem je, že jméno je pravděpodobně starší než hrad sám, protože se objevuje již v zakládací listině hradu. Ke vzniku toho jména se váže několik pověstí, z nichž vám prozradíme tu nejhezčí:

Žil kdysi švarný mladík, který se velmi rád proháněl po lesích na svém koni, lovil zvěř nebo se jen radoval z krásy místní přírody. Na svých toulkách častokrát zavítal k Vltavě, aby dal koni napít a sám se osvěžil v jejích vlnách. Jednoho dne spatřil na břehu řeky krásnou dívku. Chvíli se na ni z úkrytu díval a pak nepozorován odjel. Na to místo se však vracel stále častěji a téměř pokaždé dívku viděl. Zamiloval se do ní a jednoho dne ji požádal, aby se stala jeho ženou.
Věřme, že to nebyla jen ženská vychytralost, když dívka odpověděla: „Stanu se tvojí ženou, avšak jen s tou podmínkou, že spolu budeme žít v sídle vystaveném na skále, pod kterou tak ráda chodím.“
A snad to nebylo jen z mužské ješitnosti, že se mladík rozhodl vystavět na skále velký hrad a nazval ho Dívčí Kámen na počest své budoucí ženy.
Kdybychom věřili pověstem, mohl by tím mladíkem být Jošt z Rožmberka, jeden ze zakladatelů hradu Dívčí Kámen.

O nachlazeném skřítkovi poklad

Neslyšeli jste u potoka pod hradem kýchání? Pokud ho náhodou uslyšíte, určitě nezapomeňte říci „Pozdrav pánbůh“. Pravděpodobně to kýchá zdejší skřítek, o kterém se říká, že střeží poklady ukryté v podzemních sklepích. Občas vychází na zemský povrch, sedává na kameni u potoka a kýchá tak silně, že se to rozléhá široko daleko. Tomu, kdo mu na každé kýchnutí neúnavně odpoví „Pozdrav pánbůh“, prý zjeví místní poklady.

Se skřítkem se tu kdysi setkal jeden sedláček, který si přijel na hrad pro kámen na stavbu nové chalupy. Když už popáté řekl „Pozdrav pánbůh“ a trpaslík kýchal dál, rozzlobil se sedlák a zvolal: „Kýho výra, copak mne máš za blázna, že mi tu stále do uší kýcháš?“ Náhle se setmělo a ozval se pronikavý smích odkud, to sedláček nevěděl. Chtěl utéct, ale stál jako přimrazen a nemohl z místa. V tom ze sklepení vyšel průvod skřítků, hráli na malinké hudební nástroje a zpívali podivné písně. Průvod sedláčka obklopil, avšak skřítkové rozhodně neměli v úmyslu ho obveselovat svým hraním. Najednou se proměnili v divoká zvířata, štětinaté vepře, huňaté medvědy a dravé vlky a začali se na sedláka sápat a cenit zuby. K smrti vyděšený sedlák v ten ráz omdlel.
Když se probral, všude kolem bylo ticho a klid. Sebral svůj povoz a prchal z hradu, co mu síly stačily. Ve své vesnici potkal několik sousedů, kteří se ho ptali, kam má tak napilno. „Ale, vezu kámen na stavbu,“ odpověděl sedláček. Sousedé se začali smát a odkryli plachtu, která mu vlála ve větru. Na voze bylo místo kamení jen shnilé dřevo, listí a mech. Asi uhodnete, že sedláček se už na hrad pro kámen nevracel.